Leonardova „Mona Lisa“: záhada, která uchvátila svět

„Mona Lisa“ je pravděpodobně nejznámějším dílem v dějinách umění. Obraz, který Leonardo da Vinci namaloval na počátku 16. století, se stal symbolem renesance, ztělesňuje tajemství, ženskost a umělcovu genialitu. Dnes je umístěn v Louvru a každoročně přitahuje miliony návštěvníků, a to i přes svou skromnou velikost – pouhých 77 x 53 cm.
Předlohou pro portrét byla podle obecně přijímané teorie Lisa del Giocondo, manželka florentského obchodníka. Odtud pochází i jiný název obrazu, „La Gioconda“. Debata však pokračuje: někteří badatelé se domnívají, že Leonardo zobrazil idealizovaný ženský obraz nebo dokonce autoportrét v ženském přestrojení, založený na počítačem generovaných rysech obličeje. Jedním z nejvýraznějších rysů Mony Lisy je technika sfumato – měkké, téměř neviditelné přechody mezi tóny a stíny, díky nimž tvář modelky působí živě a dýchavě. Tato technika byla na svou dobu revoluční a demonstrovala Leonardovo mistrovství jako umělce a vědce, který se hluboce zabýval anatomií a optikou.
Záhadný úsměv Mony Lisy inspiroval generace básníků, spisovatelů a filozofů. Je zároveň zdrženlivý a smysluplný, mění se v závislosti na úhlu pohledu a osvětlení. Neurovědci dokonce naznačují, že efekt „pohyblivého“ úsměvu souvisí se zvláštnostmi lidského periferního vidění.
Pozoruhodné je také pozadí obrazu: fantastická krajina s klikatými silnicemi, mosty a útesy nemá v realitě žádný přímý analog. Není to jen kulisa, ale součást vnitřního světa hrdinky – symbol přechodu mezi skutečným a imaginárním, mezi pozemským a věčným. Mona Lisa přežila mnoho zkoušek: byla ukradena (v roce 1911), polita kyselinou, kamenována a dokonce na ni stříleli. Po krádeži byl obraz o dva roky později nalezen v Itálii a tato událost ho ještě více proslavila. Dnes je chráněn neprůstřelným sklem a přísnými bezpečnostními opatřeními.