Van Goghova „Hvězdná noc“ – tanec světla a emocionálního zmatku

„Hvězdná noc“ (1889) je jedním z nejslavnějších obrazů Vincenta van Gogha a symbolem postimpresionismu. Obraz, namalovaný v psychiatrické léčebně Saint-Rémy, neodráží ani tak skutečnou krajinu, jako spíše umělcův vnitřní svět: úzkost, naději, touhu po věčnosti a boj s šílenstvím.
Obraz zobrazuje noční oblohu nad vesnicí, ale vše v něm je proměněno: hvězdy a měsíc jsou obklopeny vířícími svatozářemi, cypřiš se táhne k nebi jako černý jazyk plamene a kopce jako by dýchaly. Není to zobrazení přírody, ale emocionální kartografie – pokus vyjádřit nepopsatelné.
Van Gogh maloval „Hvězdnou noc“ během dne a díval se z okna svého nemocničního pokoje. Protože v noci nemohl pracovat, spoléhal se na paměť a představivost. V dopisech svému bratrovi Theovi přiznával, že „noc je barevně bohatší než den“, a snažil se tento pocit vyjádřit kontrastem tmavě modré a jasně žluté.
Víry na obloze jsou často interpretovány jako projev umělcova duševního stavu, ale moderní vědci nacházejí paralely s fyzikálními jevy – turbulencí, popsanou Navier-Stokesovými rovnicemi. Možná van Gogh intuitivně pochopil přírodní zákony, které byly vědě jeho doby nepřístupné.
Cypřiš je klíčovým symbolem obrazu. Ve středomořské kultuře je tento strom spojován se smrtí, ale pro van Gogha se stává mostem mezi zemí a nebem, mezi lidským a božským. Jeho vertikalita kontrastuje s horizontalitou vesnice – pozemskou stabilitou.