Botticelliho „Zrození Venuše“ – hymna na krásu a znovuzrození

„Zrození Venuše“ (kolem roku 1485) je jedno z nejpoetičtějších mistrovských děl italské renesance, které si Sandro Botticelli objednal pro rodinu Medicejských. Obraz zobrazuje bohyni lásky a krásy, zrozenou z mořské pěny a vznášející se na břeh na mušli. Není to jen mytologická scéna, ale alegorie duchovního a kulturního znovuzrození.
Na rozdíl od většiny obrazů té doby, které byly malovány temperou na dřevě, bylo „Zrození Venuše“ provedeno na plátně – v 15. století rarita. To Botticellimu umožnilo vytvořit větší plátno (172 x 278 cm) a využít jemné barevné přechody.
Ústřední postava, Venuše, je zobrazena nahá, což byl pro křesťanskou Evropu revoluční přístup. Nahota zde však není erotická, ale idealizovaná: Venušino tělo připomíná antické sochy, ale postrádá anatomickou přesnost – je protáhlé, půvabné, téměř éterické.
Kompozice je postavena na kontrastu: vlevo vanou Zefýr a Chloris, zosobňující vítr a jaro, aby přiblížili Venuši k břehu; vpravo jedna z Hór (Hodin), připravená zakrýt bohyni pláštěm. Jedná se o pohyb od chaosu k řádu, od přírody ke kultuře.
Venušina tvář vyjadřuje melancholii, nikoli radost. Toto je odkaz na neoplatónskou filozofii, populární v kruhu Medicejských: pravá krása nevyvolává potěšení, ale touhu po božském, po věčném.