„Výkřik“ Edvarda Muncha – ikona moderní úzkosti

„Výkřik“ je jedním z nejznámějších obrazů 20. století, který vytvořil norský umělec Edvard Munch v roce 1893. Je to víc než jen obraz, ale vizuální symbol existenciální hrůzy, osamělosti a úzkosti, které definují moderní dobu.
Munch namaloval čtyři verze „Výkřiku“ (dvě olejem, dvě pastelem) a také vytvořil litografii. Nejznámější verze je v Národní galerii v Oslu. Ve svém deníku umělec popsal svou inspiraci: „Šel jsem po cestě se dvěma přáteli – slunce zapadalo… Obloha se náhle zbarvila do ruda jako krev. Zastavil jsem se a cítil nekonečný výkřik pronikající přírodou.“
Postava v popředí není člověk v tradičním slova smyslu, ale archetyp utrpení. Její tvář podobná lebce, rozpažené paže a absence pohlaví a věku z ní činí univerzální osobu. Představuje každého z nás v okamžiku existenciální krize.
Pozadí obrazu – vířící obloha a fjord – není realistické, ale expresivní. Červené a oranžové tóny oblohy kontrastují se studenou modrou vodou a vytvářejí pocit disharmonie. Linie jako by vibrovaly a umocňovaly pocit neklidu.
Dvě postavy v pozadí, kráčející přes most, jsou lhostejné k utrpení ústřední postavy. To zdůrazňuje téma existenciální osamělosti: i mezi lidmi se člověk může cítit zcela izolovaný.